Ještě před třemi lety jsem seděl v open space kanceláři v Praze a snil o tom, že jednou budu pracovat odkudkoliv na světě. Dnes píšu tento článek z malé kavárny v Chiang Mai, kde voní čerstvě pražená káva a ze stolku vedle mě se ozývá klapání notebooku dalšího digitálního nomáda. Tohle není jen další příběh o „životě svých snů“ – je to praktický průvodce realitou digitálního nomádství v Asii, se všemi výhodami i nástrahami, které jsem za poslední dva roky poznal.

První kroky v Asii

Když jsem přistál v Bangkoku s jedním kufrem a notebookem, měl jsem jen mlhavou představu o tom, co mě čeká. Věděl jsem, že mám našetřeno na půl roku života, stabilní práci na dálku jako vývojář a základní plán. První noc v Bangkoku byla jako skok do studené vody. Pamatuji si, jak jsem seděl na posteli v malém hostelu, poslouchal všudypřítomný ruch ulice a říkal si, jestli jsem se nezbláznil, když jsem opustil pohodlný život v Praze.

Tehdy jsem potkal Marii, českou grafičku, která už v Asii žila třetím rokem. Seděli jsme v malém bistru nad miskou Pad Thai a ona mi vyprávěla svůj příběh. „Víš, co je nejhorší chyba?“ řekla mi mezi sousty. „Vyrazit do Asie s představou, že ‚něco se určitě naskytne‘. Viděla jsem desítky lidí, kteří přijeli s představou, že budou učit angličtinu online nebo si najdou práci na místě. Většina z nich se do měsíce vrátila domů.“

Chiang Mai: Město, které mění životy

Po dvou týdnech v Bangkoku jsem zamířil do Chiang Mai, města, které se stalo mým druhým domovem. Pronajal jsem si malý byt v moderním komplexu Nimman Area za 12 000 bahtů měsíčně (přibližně 8 000 Kč) a začal objevovat místní komunitu digitálních nomádů.

Jednoho rána jsem pracoval v kavárně Graph Cafe, když ke mně přisedl Tom, australský programátor. „Máš to špatně nastavené,“ poznamenal, když viděl, jak se kroutím nad laptopem. „Zničíš si záda.“ Ten večer mě vzal do co-workingového prostoru Hub53, který se stal mým druhým domovem. Ergonomické židle, stabilní internet a komunita podobně smýšlejících lidí – to bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Realita versus Instagram

Sociální sítě jsou plné fotek digitálních nomádů pracujících na pláži s koktejlem v ruce. Realita je jiná. Můj typický den v Chiang Mai začínal v šest ráno. Ne proto, že bych byl ranní ptáče, ale protože většina mých klientů byla v Evropě a časový posun si žádal své. První meeting jsem míval v sedm, když v Praze začínala pracovní doba.

Jednou jsem se pokusil pracovat na pláži na Koh Lanta. Výsledkem byl přehřátý laptop, písek v klávesnici a absolutně neproduktivní den. Od té doby pracuji výhradně v klimatizovaných prostorech s proper setup. Večery a víkendy jsou pak časem pro objevování, cestování a zážitky.

Lekce v budhistickém chrámu

Největší lekci o work-life balance jsem dostal od buddhistického mnicha v chrámu Wat Phra Singh. Byl jsem tehdy ve stresu z důležitého projektu a rozhodl se navštívit večerní meditaci. Mnich, který vedl sezení, se mě zeptal, proč jsem přijel do Thajska. Když jsem mu vysvětlil koncept digitálního nomádství, usmál se: „Cestujete na druhý konec světa, abyste dělali to samé, co doma? Kde je v tom moudrost?“

Ta slova mě zasáhla. Od té doby jsem změnil svůj přístup. Začal jsem si více užívat místní kulturu, jídlo a způsob života. Paradoxně se tím zlepšila i moje pracovní produktivita.

Zdravotní výzvy v tropech

Ne všechny zkušenosti byly pozitivní. V Hanoji jsem prodělal dengue horečku, což byla jedna z nejhorších zkušeností mého života. Čtyři dny v nemocnici mě naučily, jak důležité je mít dobré pojištění a znát kvalitní zdravotnická zařízení v okolí. Od té doby mám seznam ověřených nemocnic v každém městě, kde se zdržuji delší dobu.

Finanční realita

Mnoho lidí si myslí, že život v Asii je extrémně levný. To je jen částečně pravda. Ano, můžete přežít s 25 000 Kč měsíčně, ale komfortní život s občasným cestováním, kvalitním bydlením a zdravým stravováním vyjde spíše na 35 000 – 45 000 Kč. V Singapuru nebo Tokyu pak počítejte s dvojnásobkem.

Naučil jsem se tvrdou lekci, když mi v Malajsii zablokovali kartu a neměl jsem záložní plán. Od té doby mám účty u tří různých bank a nikdy necestuju bez finanční rezervy.

Komunita jako druhá rodina

Nejsilnější vzpomínky nemám na místa, ale na lidi. Sarah z Německa, která mi ukázala nejlepší street food v Georgetownu. Mikea z Kanady, se kterým jsme založili malý startup. Dao, místní obyvatelku Hanoje, která mě naučila skutečnou vietnamskou kuchyni.

Digitální nomádství může být osamělé, ale také vám může dát rodinu rozprostřenou po celém světě. Dnes vím, že v téměř každém větším městě v Asii mám někoho, komu můžu zavolat.

Co jsem se naučil za dva roky?

Největší lekcí bylo, že pomalejší cestování je lepší cestování. Zpočátku jsem se snažil navštívit každé místo, které jsem znal z cestovatelských blogů. Výsledkem byl konstantní stres a povrchní zážitky. Dnes zůstávám na jednom místě minimálně měsíc, často i déle.

Naučil jsem se také, že práce na dálku vyžaduje železnou disciplínu. Bez pevné rutiny a stanovených hranic se může rychle stát, že pracujete více než v klasické kanceláři. Zároveň jsem pochopil, že nejproduktivnější jsem, když si udržuji rovnováhu mezi prací a objevováním nového.

Závěrem

Digitální nomádství v Asii není pro každého. Vyžaduje to odvahu opustit komfortní zónu, disciplínu pro práci na dálku a schopnost adaptovat se na neustálé změny. Ale pokud máte tyto předpoklady a toužíte po dobrodružství, může to být nejlepší rozhodnutí vašeho života.

Dnes, když sedím v té malé kavárně v Chiang Mai a dokončuji tento článek, jsem vděčný za všechny výzvy i úspěchy, které mi tato cesta přinesla. A i když vím, že jednou možná zakořením na jednom místě, zkušenosti a přátelství, které jsem získal jako digitální nomád v Asii, mi zůstanou na celý život.