Od chvíle, kdy poprvé zaplakalo, jste se začala těšit na jeho první slůvka. Přetlačovali jste se u postýlky a každý ho zkoušel přesvědčit, aby řekl právě jeho jméno. „Máma, řekni máma…“, přesvědčovala jste ho celé hodiny a považovala za nespravedlivé, když mlčelo jak ryba. Tehdy byste byla nevěřila, že za pár let se určitě dostanete do nejedné situace, kdy němotu svého andílka byste považovala za výhru!

 

Když jsou malí

 

Jsou roztomilí, komolí slova, kterým tak rozumíte jenom vy, zkrátka k zulíbání – většinou… Milují jen vás, chlapečci vám oznamují, že se s vámi jednou ožení, děvčátka si myslí na tatínka, hotová idyla – dokud jednou v přeplněné tramvaji nevysloví nahlas a zřetelně dotaz: „Maminko, a co je to ta pí..?“ Nevěřte, že vás země pohltí včas, ještě žádné matce se tak nepoštěstilo.

 

Když pak povyrostou

 

S docházkou do školky a školy přichází čas srovnávání. A čím budou starší, tím jasnější bude, že srovnání čehokoli s kýmkoli dopadá vždy ve váš neprospěch. „Ale všichni to mají (dělají, můžou)…“ Či naopak: „Ale to nikdo nemusí (nedělá)…“ Zkrátka všichni mají nejnovější verzi mobilu, chodí si hrát za silnici – večer na diskotéku (dle věku nehodící se škrtněte), mohou chodit spát, kdy se jim zachce, a naopak nikdo nemusí mýt nádobí, vynášet odpadky, nedělá domácí úkoly.

A když pak přijde puberta –

 

– obrňte se svatou trpělivostí, kupte si špunty do uší a nějakou dobrou knihu relaxačních technik – budete je potřebovat! Sami od sebe s vámi přestanou mluvit úplně. Budete-li je obtěžovat svými výroky, návrhy či nápady vy, mají neměnnou škálu odpovědí. „Proč já?“ (mám vyluxovat obývák). „Už zase?“ (mám umýt nádobí, když jsi mě k tomu donutila minulý týden?) „To je normální“ – pouhá inovace na „všichni mohou a nikdo nemusí“.

A připravte se, že i kdybyste byla uznávaná výzkumná pracovnice se dvěma doktoráty, jednoho dne ze rtů vašeho dítka stejně splynou věty: „Tomu nerozumíš.“ Či ještě lépe: „To bys stejně nepochopila!“