Studovala jste, jezdila po světě, užila jste si od všeho trochu a teď byste se ráda usadila, jenže není s kým? Pomalu vám začínají tikat biologické hodiny, ale potencionální partner a otec je stále v nedohlednu? Jak je to možné?

Jak to bývalo…

Svým způsobem to měly vaše maminky a babičky jednodušší. V osmnácti se zamilovaly, vdaly, přivedly na svět děti. Neměly vaše možnosti, chovaly se podle měřítek své doby. Vám se otevřel svět, možnosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo… Budete muset zaplatit samotou?

S postupujícím věkem…

Přestože svatby sotva zletilých s první láskou nebývají právě ty, o kterých se dá říci: „…a šťastně žili až do smrti…“, protože každá osmnáctiletá svéhlavička ví všechno nejlépe a kompromis adolescenti považují za sprosté slovo, s přibývajícími lety se vystavujete zas jinému riziku.

Pěkně to své kamarádce shrnula slečna, která prohlásila: „Čím jsem starší, tím méně si umím představit, že peru ponožky cizímu chlapovi a ještě musím od jeho maminky poslouchat, jak blbě to dělám.“

Ano, v určitém věku máte pevně zakořeněné návyky, které vám vyhovují, a soužití s osobou, která má zase jiné, přičemž se mohou vzájemně vylučovat, je problém. Z budování vztahu se stává práce.

Příliš vysoké nároky

Jste pohledná, vzdělaná, pečujete o sebe, máte slušně placenou práci, možná i byt a auto. Očekáváte od potencionálního partnera minimálně stejný přínos. Často pak, ve vleku zažitých představ o muži jako živiteli rodiny, i mnohem více. Navíc musí být hodný, milý, romantický, odečítat vám každé přání z očí? Milé dámy, předplaťte si edici červené knihovny, tam se to nezadanými milionáři se smyslem pro rodinu jen hemží!

Sedávej, panenko v koutě…

– tak tohle už samozřejmě dávno neplatí! Domů si pro vás princ na bílém koni nepřijede. Musíte ven, mezi lidi. Náhoda je, jak se říká, blbec a na toho pravého můžete narazit kdekoli.