Při zamyšlení, co zmínit ke slovu KNIHA, je velmi široké a obkrouhlé téma, pro každého individuální. A při bližším zamyšlením na slovem jaká kniha, se okruh jakývkoli „uživatelů“ nebo li čtenářů dostává do dvou rovin, záměrně nepoužiji slovo stejných rovin, nebo-li vyrovnaných rovin.

Proč? Jednoduše, tyto roviny nemohou být vyrovnány nikdy stejně.
Kniha, jako psaný svazek, později tištěný, rozmnožovaný, vytvořen nejprve slovem ručně psaným, později raženým a poté sázeným, doprovází člověka již od počátku jeho bytí. Již první slovo, znak, obrazec tesaný do skály je vlastně tou prvotní předanou informací člověka člověku. A zaznamenání toho je první důkaz o komunikaci jako takové a první přenášení jakých si dat, které měly zůstat ponechány. Tato data postupně získávaly různé podoby a formy a kniha v podobě svazku se dostávala k člověku postupem času-a to na všechna možná témata. Posléze byla kniha obohacena obrazovou formou. Nakonec byla přidávána barva a bohatství „zrodu“ knihy bylo na světě. Toto vše stálo člověka mnoho staletí práce a umu. Kniha se proto stává jakousi formou výsosnosti a věci hodnotné – knihy se stávaly dle svých obsahů, odměnou, darem, potěšením a nutností. Člověk se je naučil třídit a dělit, staly se neodmyslitelnou součástí jeho života.

Ale svět jde neudržitelně kupředu. Není snad oboru, který by nebyl modernizován, nastal svět internetu a přenos informací se stal tím nejrozšířenějším oborem. A tedy i tím, kdy formy dat získávají podob snad až neuvěřitelných. To je ta druhá rovina, kdy se stává ta ,,obyčejná kniha,, nadbytečnou. A k tomu „do noty“ hraje člověku hlavní roli čas. Čas je právě to, co dnes nemáme, s čím zápasíme, co nám chybí a na co se vlastně jen vymlouváme. Pokud, kdy už si ho najdeme a chceme-li tedy vůbec něco přečíst, nač se zdržovat v knihovnách, u prodejců knih, když si to hlavní najdeme na internetu a knihy si vložíme do ,,čteček,, nebo do formy audio, tedy pouze uspěchaný poslech obsahu. Naše děti už nepotřebují učebnice s obrázky, studenti skripta a člověk doma kus nábytku, kterému se kdysi říkalo knihovna. Doba, kdy byl člověk souzen i dle toho, jakou má knihovnu je dnes „doba temna“.
Minulost a současnost, tak jako tomu bylo od dob, co je člověkem. Nic nového, prostě pokrok.
Ale den má pořád 24 hodin a hodina má pořád 60 minut. A člověk vždy bude žít jen ten jeden svůj život. Jen jde o to, jestli bude víc nebo míň uspěchaný.
A tím, jak ten čas letí, se člověk víc a víc navrací k té dobré, krásné knižní podobě, vůně papíru, šustění převrácených listů, zvědavostí nad stránkou následující, víc do rukou bere právě tu obyčejnou knížku, aby právě z této supermodernosti a superrychlosti doby unikl. A uchyluje se k nostalgii, že i při obyčejném světle svíčky si otevře knihu, která pro to, aby člověka potěšila, poučila, obohatila, potřebuje jen ten obyčejný lidský um, um vzít si knížku a jen tak si číst……